Fotograf - XFANX - František Janča


Jednou takhle v prosinci v sobotu.

Jednou takhle v prosinci v sobotu. - obrázek

Jednou takhle v prosinci v sobotu. - obrázek

10.12.2011
Jednou v sobotu zamyšlení nad tím jak jsem kdysi fotografoval a pokus o návrat do fotovlaku.
Vzhledem k tomu, že tohle je můj první pokus tak vynechám filozofování a pokusím se zachytit dnešní dopoledne.
 Ráno se probudím a kuknu se v mobilu na facebook jak se vede mým přátelům a upoutá mě odkaz mého kamaráda Zdenka bata. Dědovo obrázkové povídání. Tak klikám na odkaz a čtu a čtu a čtu až dočtu poslední řádek a začínám si uvědomovat díky dědovi, který svým článkem zaměstnal mou mysl nad tím, proč už vlastně nefotím tak jako dřív. (Není to první povídání co jsem od něho četl.) Do jisté doby jsem se bez fotoaparátu nikam nehnul.





Dnes ráno jsem si to plně uvědomil, že vlastně jsem zamrznul. Minulý rok jsem ještě navštěvoval fotokroužek a to mě to drželo ještě. Pak ale přišla porucha fotoaparátu na dva měsíce a s tím i fotografický půst a to zastavilo mě jako rozjetý fotovlak. Přišlo směnování a vypouštění fotokroužku a místo toho bdění v práci a bylo vymalované. Když jsem dostal zpět fotoaparát, tak jsem nějak nemohl zpět naskočit a fotografování omezil na ateliér. (Takže jsem vlastně zpohodlněl.) V ateliéru se cítím super a hlavně ta radost, když se fotografie povedou a známí mají radost z obrázků a tím vlastně mám i radost já.


Je to řekl bych částečné uspokojení po fotografické stránce.  Ale není to ta pravá radost z té nahodilé fotografie, co se podaří nečekaně venku. To jak člověk je blízko přírodě a ona mu chystá krásná překvapení a náměty k focení. A ty pocity a emoce. A proto dnes jsem si řekl ne a dost a půjdeš zpátky do starých kolejí a zkusíš se pokusit o nějaké to obrázkové povídání.



A už jsme ve sklepě a chystáme se ven, jenže zima stále nikde. Což komklikuje vycházku, ale zároveň dává možnost nehnít doma a vyrazit uklidit to nafoukané listí které nám příroda stále nabízí místo té bílé nádhery. Takže šup do sklepa, obout boty, vzít lopatu a jde se na věc.



Botičky obuté a pomocník při ruce a už se uklízí. Je to nějaké zamotané to počasí a zvláštní, že v půli prosince místo uklízení sněhu sbíráme listí vychází z diskuze ze sousedkou, když se střetáme u kontejneru kam ukládáme listí.

(((právě jsem dopsal povídání, dávám uložit a nic - tak znovu)))
Listí je uklizeno a začínáme zkoumat okolí zda nám zase nadělali lidé nadělali nepořádek kolem budovy. No jako obvykle se našlo pár hovádek a musíme po nich ty odpadky uklidit. A to i přes to, že dokola je kontejnerů dosti. Asi nemá každý dosti rozumu, tak za ně uklidíme a snad příroda se nám odmění. Po pár letech uklízení jsem dospěl k závěru, že plastové láhve a krabičky od cigaret jsou asi těžkým odpadem. Těch se všude vále nejvíc. Dnes jsme našli i skleněnou BAŇU a hned jí využívám k fotografování a dostávám se konečně k tomu co mě baví. Natálka zjišťuje a upozorňuje mě, že by se jí mohla určitě hodit na kytičky. Dobrá tedy, uložíme ji na klacek do zahrady a já ji taky ještě určitě v budoucnu použiji pro experimenty.

Po příchodu na zahradu zjišťuji, že po dlouhém období sucha se políčku konečně dostalo vláhy a zem už se netváří jako beton, ale stala se měkou pro rytí. Beru rýč a ejhle – lepí to, tak to zase dneska nepude a bude to muset posečkat. Pouštím se aspoň do rytí půdy ve skleníku a očkem kontroluji dcerku hrající si vzhledem příznivému počasí na dvorečku.

 

Sleduji, zda její ručky nejsou až po lokty ve vodě a naštěstí má Natálka více rozumu než lidé odhazující odpadky a v poklidu se suchými rukávy vaří ptáčkům polévku. Polévka vypadá velmi chutně a ingredience co zahrada dala ještě líp. Oznamuje mě, že se ještě chviličku musí hrát.

Využívám tedy chvilky a beru fotoaparát a plním si závazek z rána, že začínám znovu více fotografovat. Snažím se zachytit na fotoaparát obraz novoé střechy haly ve fabrice kde pracuji s dramatickou oblohou a sluncem, které se zkrze ně snaží nakouknout. Poté zpozoruji za plotem jasně žlutě zářící listí jenž uvádí mé mozkové závity k přemýšlení. Přemýšlení o tom, že jsme v půli prosince a já se snažím zachytit barvy podzimu. Než se stihnou dát mé myšlenky do pořádného pohybu, zvoní telefon a žena nás volá na výtečný sobotní oběd.

Volám na Natálku, že je čas jít na oběd, ale ta mě přesvědčuje a vysvětluje mě, že ještě chviličku musím počkat. „Musím to tati dovařit, víš to?“ Už to vím, tak jí dávám 5 minut, aby ptáčkové neumřeli hlady. Zamykáme branku a jdeme naokolo, abychom mohli pořídit ještě společnou fotografii v odraze přístřešku, který zdobí vchod do podnikové prodejny. 

Tak a už honem na oběd, ať nám to nevystydne. Tímto se s Vámi loučí a na oběd frčí František a Natálka.

Přeji vám moc hezkých chvilek a příště už se snad vrhnu na nějakou tu filozofickou úvahu.

Obrázky k povídání ve větším rozlišení naleznete zde: http://xfanx.rajce.idnes.cz/Jednou_takhle_v_prosinci_v_sobotu/#

10.12.2011 21:30:00
xfanx



Name
Email
Comment
Or visit this link or this one