Fotograf - XFANX - František Janča


Jaro je tu - obrázek

Jaro je tu - obrázek

Jarní procházka a první fotky probouzející se přírody + další fotečky

No čím začít, když ani pořádně nevím jak začít. Jaro se hlásí a s ním i první květy a kytičky. Jelikož bydlím momentálně v menším městě, tak by si člověk zřejmě pomyslel, že únik do přírody je složitou cestou. Opak je pravdou a příroda se dá najít všude. My máme kousek přírody hned za řadou panelových domů. Jaký to pocit, když jdete ulicí po kraji města a jakmile proklouznete mezi domy otevře se vám úplně jiný svět – jak praví Natálka – „Jé, tady bydlí matka příroda“.


Nevím zda je to náhodou nebo snad pravidlem, ale pokaždé z jara je krásný čas slunečních dnů po kterých přichází ochlazení, churavo a deštivo. Tak tomu bylo i ostatně i dnes, když jsme se rozhodli (po nařízení naší maminky, která chtěla v domě trošku poklidit bez naší přítomnosti) jít na procházku. Pořádně obléci a hlavně fotoaparát vzít sebou.

 

Tak jsme se tedy vydaly za „matkou přírodou“ a nalezly první kytičky. Celý předchozí týden hlídám první květy na stromech, kdy už se konečně u nás zrodí a z pupenů vykvetou a celý týden, marně je vyhlížím. Dnes když nastal onen churavý den se odvažuji domyslit, že „matka příroda“ tuto krásu snad ukrývá a nechává jen pro ty, kteří jsou ochotni se vydat do její náruče v tomto, pro někoho ne moc krásném čase.

A tak zjišťuji, že za každého počasí, oplatí se jít ven procházet se. A i pro ty, kteří vyrazily, ale zapomněli se dívat jsou zde takoví jako já, kteří svými fotografiemi, snaží se vypovědět o té kráse v přírodě ukryté.


 

Když zachytil jsem pár kvítků a květů, z kterých radost jsem měl, vyrážíme do města. Cestou se musíme zastavit u stromu a Natálka mě předvádí jak se na něj lozí. Vzpomínka na dětství hned se vynořila. Raduji se s ní jak vysoko to až vylezla a zachycuji tento moment na fotoaparát.


Poté pokračujem přes nově zastavěnou „Babí louku“. Zachycuji kostel který se ukrývá za stromy,


poté holuba v letu vylekaného naším malým dobrodruhem jak si to míří směrem na parkoviště, který přenáší můj pohled na vzdálenou „Velkou Javořinu“ (je to hora v Bílých Karpatech na moravsko-slovenském pomezí. Se svými 970 m n. m. je zároveň nejvyšší horou tohoto pohoří. Vrcholem hory prochází hranice České republiky se Slovenskem, nachází se zde také vysílač (dříve procházela hranice jím, ale od 25. července 1997 leží jeho pozemky čistě na slovenské straně)). Foto je přiblíženo a ořezáno. (foceno zdálky cca. 35 - 40km)


Tím končíme průchod „Babí loukou“ a než se stihneme přesunout do města dostávám informace od dcerky že:Natálka:  „ musíme se jít podívat na kachnu (kašnu :-D) a tam ti ukážu toho pána co už zemřel“ Já: „jakého pána? “ Natálka: „ no toho pána Komenského“ Já: „ale to by jsme museli jít do parku a tam se nechystáme“ Natálka: „já vím, už toho nech a pojď“ .  Tím končí momentálně diskuze a po dosažení cíle zvaného kachna už vím o čem mluvila . Viz foto kašny.

Pan Komenský svým výrokem mě ujišťuje, že to že čtu je správná věc jež konám.


 

Trošku se pomotáme na náměstí a já se pokouším o pár portrétů. I když modelka už je trošku unavená a tak  se mě to svýma pózama snaží dát  najevo .  Já se nevzdávám a čekám na vhodnou kukuč. :-D



Odchodem z náměstí vzpomínám na mou sérii fotografií „ Demolice? Víra? Naděje?“ –zde- a pořizuji další dva snímky onoho místa po delším časovém úseku a uvažuji, že nejspíš projdou ještě převodem do BW a budou zařazeny do této série. Oprašuji teorii o hloubce ostrosti a ostření a vznikají dvě téměř shodné fotografie, jen každá zaostřená na jiný objekt.



Cestou spatřuji srdce na zemi, které si říká o zachycení a mačkám spoušť fotoaparátu. Cvak a je zachycen. Říkám si, že před pěti lety vznikla v mém podání podobná fotografie „Víčko od plechovky“. Proto pokus o podobnou úpravu jako před léty a výsledek můžete porovnat –zde-.


Poslední fotografie je pořízená už v naší ulici a je na ní zobrazený strom, který pokaždé když jdu kolem upoutá můj pohled a tak ho poprvé se snažím zachytit fotoaparátem.Má v sobě nějaké kouzlo a vyzařuje z něj tolik energie, že pokaždé ho musím pozdravit pohledem.

 


 

Závěrem: „Choďte světem pomalu, s otevřeným srdcem a myslí a nechte se očarovat krásou přírody. Je v ní tolik svobody kterou si nenecháme vzít.“

 

František Janča

 

 

Fotografie ve větším rozlišení k obrázkovému povídání naleznete zde: http://xfanx.rajce.idnes.cz/Jaro_je_tu/

02.04.2012 17:28:17
xfanx



Name
Email
Comment
Or visit this link or this one